Chováš-li se jako žebrák, budeš dostávat pouze kopance a almužnu

23.07.2018 13:02

Jsou lidé, kteří se diví, jak je možné, že jim život nakládá to nejtěžší, i když prosí všemožné instance a žádají, kde jen je to možné. Ovšem když se podíváme, jaký při tom všem zaujímají životní postoj, tak se tito lidé nemohou divit, že dostávají pouze odmítnutí a facky. Postoj žebráka tyto jedince již dopředu vede do situací, kdy se s nimi jedná jako s nemajetnou onucí. Všude se musí doprošovat (i na takových banálních místech, jako je fronta na poště), vynadá jim snad i kandelábr svítící u okraje chodníku a ať přijdou do styku s jakýmikoli penězi, vždy jim protečou mezi prsty jako písek.

Kde tento postoj pramení?

Pramení z pocitu, že pro člověka není místo na světě a že vše nelze vydobýt jinak než shrbenými zády a hrou na city. Takový člověk se kdysi zpronevěřil sám sobě, když se zřekl svého podílu na tvorbě tohoto světa. Zažil těžkou ztrátu, na kterou reagoval odpojením se od Boha. Doslova jej proklel sám v sobě a začal nenávidět všechny, komu se dařilo a daří. Sám se stáhnul do role oběti a jeho vnitřní tyran mu do života začal vodit i tyrany skutečné. Proto takový člověk začal zakoušet jednu chudobu a příkoří za druhým. Nemajetnost a ústrky se zde staly odpovědí na zahořklost a pocit křivdy vůči těm zlým a bohatým. 

Je to vlastně výsledek pýchy. Ano. Pýcha není jen když se někdo stále chlubí drahými věcmi, ale i to, když někdo snižuje svou cenu a poukazuje na to, jak je chudý a ctnostný. Někdy takový člověk nemusí navenek působit vztekle. Naopak, může vypadat jako dobrotivá paní z chaloupky, která by se rozdala i pro posledního mravenečka. Ale pod dobrotivým zjevem se skrývá chamtivost a závist. Stačí jen s dobrotivou tetkou zapříst rozhovor na bohatého souseda odvedle a máte jasno. 

Taková žena si začne stěžovat, že její soused vždy má, co potřebuje a ona se na tom svém pozemečku jenom dře a ještě nemá nic. A ještě si dovolil jí nepozdravit, když šla do Jednoty pro chleba. Taková drzost! Ale ona je v pořádku, protože takovým lidem přeje jen to nejhorší. Dokonce i její syn mu přeje vše nejhorší, protože zazobanci kradou, to se ví...

Když se posléze zeptáte jejího souseda, tak ten o paní neřekne jediné hrubé slovo. Ano, třeba ho zajímá především jeho chalupa, ale proti sousedce nic nenamítne. Jen řekne, že mu vadí, když se ta osoba stále doprošuje. Přeci se jí několikrát ptal, zda nechce pomoci s taškami. Ona řekla, že ne a zrychlila krok. Několikrát se jí ptal, jak se má. Ona odsekla, že to jde... Tak proč by se snažil být k ní vstřícný? Hlavně když slyší, jak se synem pomlouvají jeho a jeho rodinu? 

Tady to vidíte. Kolikrát pro takového člověka pomoc je. Ale ta pomoc se jmenuje Rovnocenná komunikace a Uznání pro druhé. To ovšem tento člověk zapomněl. Umí se pouze plazit nebo plivat jed. Chcete-li takovému člověku pomoci, ukažte mu oba jeho extrémy. 

 

Měl by si uvědomit, že kope sám do sebe a že nikdo jiný mu nemůže pomoci než on sám. Chudák a tyran k sobě mají blízko. Velmi blízko… Představte si středověké žebráky. To byli lidé, kteří sice navenek působili uboze, zbídačele, ale mnohdy mezi sebou měli vztahy příšerné. Nejenže žárlili na bohaté a majetné, ale ještě si podřezávali krk mezi sebou, aby náhodou někdo z nich nebyl ve výhodě. Děti z těchto rodin se sice učily držet pospolu, ale ono pospolu je táhlo nakonec do stejné kaše jako jejich rodiče. Aby vykročily z tohoto bludného kruhu, musely kolikrát utéct z rodného města a hledat štěstí jinde. A jen některým z nich se podařilo překročit stín jejich rodu. Proč se to těmto dětem povedlo? Protože o sobě přestaly pochybovat. Jako dospělí se ocitli na úplném dně, bez svých rodin, ale našli v sobě sílu a dary, které by jinak zůstaly umlčeny pocitem bídy, hořkosti a hladu.

A o to jde. Pustit pocit hladu, zhrzenosti… Vrátit se zpět ke svým darům a přestat se pořád dožadovat energie od jiných lidí. Protože čím více se tito lidé budou dožadovat energie od okolí, tím více facek dostanou. Tyto facky je mají navrátit do jejich nitra, k jejich vlastní síle. Lidé kolem přirozeně cítí, že tito jedinci umí krást energii a reagují netečností a odstrkováním. Nelze se tomu divit. Pomoc je sice chvályhodný akt, ale nelze pomáhat tak, že za někoho budu dýchat a myslet. To člověk s mentalitou žebráka často nechápe a tlačí na své okolí, plazí se před ním, bije pěstmi do země a čeká, že ho někdo nasytí a slituje se.

Ano, občas se někdo slituje. Nasytí žebráka, pomůže mu se umýt, vyspat. Ale jakmile to udělá, žebrák se často zmocní domu pomocníka. Nechá si sloužit a když se hostitel vzepře, ukáže smutné oči a sepnuté ruce. Hostitel se slituje a nechá ho u sebe ještě den, dva… Ale nic se nezmění a žebrák si stále hoví a nechá se obsluhovat. To už dojde hostiteli trpělivost a řekne mu, že buď se zapojí do práce v domě, nebo ať odejde. Žebrák, uražen, buď skutečně začne pracovat, a nakonec objeví svou sílu, nebo po dlouhém srdceryvném pláči a několikátém citovém vydírání opustí dům štědrého hostitele s tím, že je svět zlý. Přeci slibovali, že se budu mít dobře, a nakonec mě vyhodili! A ještě mě nutí pracovat! No tohle? Takový žebrák bude muset ujít ještě drahný kus cesty, aby si dokázal sáhnout na špičku nosu. Pokud se mu to podaří, má vyhráno.