Moudro pro dnešní den: 

„Tvrdit, že nesnášet přírodu je přirozená lidská vlastnost, je stejné, jako prohlašovat člověka se zlomenou nohou za jiný živočišný druh. :-D“

Poselství a vzkazy

Proč není třeba pomáhat všem za každou cenu

07.09.2018 17:39

Protože již je lidem pomáháno ze zdroje. Není třeba za každým chodit a říkat mu, co má či nemá dělat. To není pomoc, ale bránění ve vývoji. Chcete-li skutečně svému okolí prospět, poskytněte mu svůj náhled a nebo povzbuzení. Častokrát si dotyčný zvolí cestu plnou bahna proto, aby v tom bahně objevil něco dobrého pro sebe. Dítě, které se chce stát biologem, bude pravděpodobně samo vyhledávat i rumiště plná kopřiv, kde se spálí a umaže. Budete-li ho neustále napomínat, ať tam neleze, s největší pravděpodobností mu zbytečně zkomplikujete život. Nebo vaše rada vejde vniveč a dítě stejně v kopřivách bude skotačit vesele dál:-D.

Co můžete udělat, je, ukázat dítěti, které se spálilo, že si může ránu ošetřit. Nebo že může příště použít i rukavice, aby se nemuselo popálit tolik. A vyděšené dítě můžete podpořit tím, že mu vysvětlíte, že štípance od kopřiv mají i hojivý účinek pro jeho tělo, což je pravda. Můžete mu také nabídnout holinky a když si je nevezme, jednoduše se rozhodlo zažít dotek země. V dnešní době potřebujeme hodně chodit po zemi. Stále se pohybujeme v izolovaných botách po betonu a málo vnímáme bosýma nohama obyčejnou hlínu. A tak je to i se životními zkouškami. Když si nevíme rady, se vším jsme si navykli někam chodit. Ano, terapie nám skutečně mohou pomoci a mají účinek. Ovšem pokud chodíme pouze po terapiích a nežijeme, pak se terapie míjí s účinkem. Terapie je pouze prostředníkem k tomu, abychom provedli změnu ve svém životě. Na terapii se změna odehraje, ale v praxi se ukáže, jak si změnu ustojíme ve svém životě. Život nám pomáhá změnu v sobě integrovat, stát si za ní. Nemůžeme čekat, že náš život bude pořád stejný a že ho budeme stále stejně vnímat. Nemůžeme dávat odpovědnost za naše uzdravení jen do rukou terapeuta, léčitele, doktora. Tito lidé jsou pouze prostředníky k tomu, abychom začali o svém stavu uvažovat jinak, v souladu se svou duší. Nejsou tu proto, aby zamávali kouzelným proutkem a klient byl ušetřen všech životních zkoušek. Za prvé by klienta v podstatě zbavili svéprávnosti a za druhé o rychlosti uzdravení klienta rozhoduje spíše to, jak moc je schopen a ochoten se otevřít světlu. Jak moc je ochoten přijmout svůj podíl na současném stavu, odpustit si a začít znova. Na jeho odvaze a vůli žít. Skutečně žít beze všech náhražek a berliček. Proto ne vždy je třeba se vším chodit na terapii. Někdy je spíše třeba, aby si člověk dal čas a respektoval své vědomí a jeho rytmus. Některé rány a pokřiveniny se narovnávají pomaleji i přes všechna sezení, protože vědomí klienta potřebuje nějakou dobu na to, aby změny přijalo. Není to o tom, že terapie nefunguje. 

Další věc je umělé podvědomé vytváření si problémů, aby si nás ostatní všímali a dotýkali se nás. Toto se často stává u lidí, kteří zažili v minulosti extrémní chlad, teror a psychické nebo fyzické násilí. Na určité úrovni se chtějí otevřít sami sobě, radostnému životu. Ale z druhé strany mají strach, že jakmile se uzdraví, už nikoho nebudou potřebovat.  Budou muset rozhodovat sami za sebe a řídit svůj život. Tito lidé si často žádají terapii, aby se jimi někdo zabýval, někdo je pohladil a vedl je. Sezení na ně funguje, oni přijdou domů, nějakou dobu je to skutečně lepší. Za nějakou dobu ale přijde pověstný strach, co bude dál. A ten strach jim postaví do cesty třísku, o kterou tito lidé zakopnou, rozpláčou se a opět běží k terapeutovi, že je jim opět ouvej. Ovšem nedojde jim, že ona tříska je nástroj jejich hlavou vytvořeného šotka, kterým oni si udržují jistý přísun pozornosti. 

Tento sebedestrukční mechanismus je velmi záludný nejen proto, co způsobuje, ale i tím, že si ho člověk těžko a nerad přiznává. Mnohdy tomuto člověku pomůže až někdo, kdo ho skutečně pošle pryč a odřízne ho od své pomoci. Tam už se bude muset tato osoba podívat tváří v tvář tomu, co si tvoří a učinit rozhodnutí: Buď přijme odpovědnost za svůj život i s tím, že životní zkoušky mohou být fajn, ale také mohou i pálit, nebo spadne zpět do područí dalších nových diktátorů například v podobě partnerů nebo rodinných příslušníků. Těžko můžete pomáhat někomu, kdo se brání napojení na vlastní sílu, a ještě neopustil blud, že musí sehnat jakýkoli energetický zdroj. 

Určitě není třeba se na takového člověka dívat jako na monstrum. On ani není. Ve skutečnosti je ve svém životě velmi nešťastný. Pořád čeká, že mu život něco vrátí. Cokoli: zdraví, manžela, děti, životní sílu… Stále se lituje a stále není podle sebe dokonalý. Jeho záludnost spočívá v tom, že probouzí lítost. Každý mu chce snést modré z nebe a přesvědčit ho, že může být život i fajn. Ale problém je v tom, že čím více ho okolí přesvědčuje a pomáhá mu, tím více tento člověk vyžaduje pozornosti. Než lítosti-plný postoj tento člověk potřebuje laskavě přísný přístup. Vyjadřuje to věta: „Miluji Tě natolik, že Ti dopřeji pocit svobody ve všem, co si v životě zvolíš“. To znamená, že namísto reakce na naříkání a stížnosti, jak mu nikdo nepomůže, je lepší toho člověka postavit na nohy a poslat jej do světa. Ukázat mu jeho dary a nechat na něm, aby si sám došel k jejich používání. Dovolit mu se v tom i plácat. Nehrát s ním hru na chudáčka, kterému bylo ublíženo. On není chudák, on má jen pokřivený pohled na to, co je skutečná dospělost. Pak se může stát skutečně dospělým a možná zjistí, že to ani tak nebolelo.:-D

 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>
TOPlist