Vnímáme řeč svého těla

02.08.2016 13:10

Naše tělo je velmi důmyslný mechanismus. Odpovídá téměř okamžitě na naše myšlenky a skrze jeho chování můžeme poznat, zda jdeme správně nebo ne. Občas to chce chvilku cviku, než se na něj naladíme, protože býváme od tohoto vnímání různě odpojení. Někdy následkem šoku (autonehoda, porod, traumatické zážitky s ostatními) nebo vlivem spěchu a slabé vůle. 

Občas ze zvyku předáváme naše tělo „odborníkům“, kteří se o něj zaručeně mají postarat lépe než my. Toto jednání je výsledkem opakovaných zážitků, které jsme si vysvětlily tak, že sobě není radno věřit a že tu musí být ještě někdo další, abychom se cítili ve svém těle bezpečně. Bývá to i následek příliš ochranitelské výchovy, kdy jsme odevzdávali svou autoritu dominantnímu členovi rodiny, který se nevědomky zmocnil autorských práv na naše zdraví a někdy i životní směřování. 

Později tuto roli často přebírá partner, zaměstnavatel, lékaři a jiné autority. Jako kdyby jiní lidé měli odpovědnost za to, kdo jsme, kam jdeme a jak chceme být šťastní. Následkem tohoto uvažování se zříkáme unikátní možnosti naladit se na své tělo a svou duši. Naše duše nám dává jasně najevo přes pocity a přes zdravotní symptomy, že toto si nepřeje a škodí nám to, i když to s námi ostatní myslí dobře. Čím je napojení na sebe samého slabší, tím jsou symptomy hlubší a bolestivější. Je třeba větší intenzity, aby se dotyčný probral z kómatu a uvědomil si, že toto je cena, kterou platí za předávání své osobní síly ostatním. A také upozornění, že ani sebelepší doktor, maminka, léčitel a terapeut mu nemůže pomoci, pokud on sám sebe necítí a nevidí. 

Začneme-li více vnímat své skutečné pocity a jejich řeč, začneme se zároveň probouzet z komatu, do kterého jsme se uvrhli. Někdy to může vyžadovat větší úsilí, někdy zase naopak menší razanci a více ponoření do hloubky. Probouzení může doprovázet celá škála emocí. Vždy je třeba mít na paměti, že není účelem se utopit ve vzteku a pocitu viny vůči sobě a ostatním. Tyto pocity se často objeví, protože byly předtím zastrkané v podvědomí jako nesplněné touhy, kterých jsme se vlivem odpojení zřekli. 

Pokud se tato odpadní emoce objeví, položte si otázku: „Čím Tě nakrmím, mé dítě?“ Ptejte se takto sami sebe a obejměte se v duchu, protože Vy jste tím dítětem. Jako odpověď vám nemusí přijít konkrétní vzkaz. Může ale přijít určitý pocit, nápad. Následujte jej. Po nějaké době zjistíte, že jste vlastně už od začátku věděli, kdo jste a jak se cítíte. Jenom byli vedle vás lidé, kteří zněli přesvědčivěji a vy jste své pocity kvůli nim obětovali. Nyní je načase vzít si svou citlivost zpět z obětního oltáře a začít ji používat jako svou sílu. Čím lépe nám to půjde, tím lépe a zřetelněji budeme vnímat i naše duchovní průvodce a zjistíme, že je nám stále pomáháno v našem životě. Jen jsme je přes naši nelásku k sobě slyšeli slabě.