Proč někteří dospělí soupeří s dětmi o místo na světě?

22.10.2016 23:22

Pro člověka, který se bojí o své místo na světě, budou děti vždy zdrojem ohrožení a rámusu. Nezáleží na tom, zda má či nemá děti, vždy se nějakým způsobem bude snažit s nimi soupeřit o vděk a místo na slunci. Bude velebit děti poddajné, přizpůsobivé a snadno manipulovatelné. Naopak děti, které chtějí skutečně spolutvořit a spolupracovat a přispět svým pohledem na svět, jej budou ohrožovat. Takový člověk o nich bude vykládat, že to dítě hájí své ego a je sobecké. Totéž má ale pravděpodobně nejen k dětem, ale i k dospělým lidem. Pokud mu nebudou sloužit, tento jedinec je prohlásí za vrchol nevychovanosti moderní doby. :-)

Většinou se to týká lidí narozených v období kolem světových válek, kdy se uznávala všemocná autorita Pána a Paní rodu a bylo zvykem, že se poslouchá a neodmlouvá. Muži zejména se tímto transformovali do podoby nerudných dědků, vydupávajících si svou autoritu na širokém okolí. Jen aby nemuseli ukázat, že jsou zranitelní. A přiznat svou chybu před ženou či dítětem? No ani náhodou! Ještě by se shodili. To tak možná kamarádovi z vojny, tomu se i svěří u toho piva, ale před rodinou musí přeci vypadat. 

Dnes je ale doba, kdy slovo autorita pozbývá významu a ukazuje se nám, jaká faleš a zbytečné sebetrýznění se za tím vším skrývala a skrývá. Všichni, atˇ malí, či velcí, jsme si rovni a máme právo být autentickými, opravdovými. Pokud řekne dítě dospělému svůj názor, neměl by ho proto dospělý kádrovat a snažit se ho přemoci. Naopak. Měl by mu naslouchat a podpořit jej. Probudit v něm člověka, který dozraje v odvážnou a inspirativní bytost. A sám v sobě probudit znovu to dítě, které zapomněl v korporátu, školní lavici nebo jinde. Všichni jsme dětmi a věk našich těl je jediné, čím se lišíme. Časem se tradiční rodičovská hierarchie změní v dialog a starý systém se rozpadne. Už nyní není udržitelná, protože omezuje děti i dospělé. Děti nepotřebují, abychom jim prodlužovali dětství výlety do akvaparku a podobně. Děti potřebují, abychom s nimi skutečně žili jako s rovnocennými bytostmi a přestali je nutit, aby byly poslušné. A my sami od sebe potřebujeme přestat se nutit do rolí poslušných loutek systému a bachařů, kteří sledují a hlídají, zda jim někdo neutíká a nebo je příliš nepřerůstá. Děti nás nepotřebují k tomu, abychom je poučili o tom zlém světě, kde si nesmí vybírat a musí se zařadit, ale k tomu, abychom je konečně vzali mezi sebe jako sobě rovné spolutvůrce světa.